Na různých pozicích pracuje pro design dodnes. Když vstoupí do kavárny nebo do přednáškového sálu, začnou všem trochu povlávat vlasy – jako by přišla menší vichřice. Přestože je legendou, pořád je o krok napřed před lidmi i o několik generací mladšími. Momentálně zadává studentům plnění úkolů pomocí AI a baví se tím, na co přijdou. Rozhovorům o sobě se vyhýbá, ale pro Designnews.cz udělala výjimku.
Dětský pokoj neexistoval
Jaké prostředí Vás formovalo v dětství? Co vám otevřelo cestu k vnímání designu?
LENKA: Pocházím z Krnova, tatínek byl z noblesní prvorepublikové rodiny a myslím, že asi patřil k tzv. zlaté mládeži. Krásně kreslil a maloval, cepoval nás v češtině. Byl to filozofický nepraktický typ, nakonec se stal ředitelem školy. Maminka byla vychovatelka, pocházela naopak z chudých poměrů. Byla na rozdíl od tatínka velmi praktická, uměla všechno, šít, plést, vařit. Chtěla se živit jako hudebnice, troubila v dívčím orchestru na trumpetu. To už po válce dělat nemohla. Milovala neustále přestavovat nábytek, ač ten po válce zrovna nebyl k mání. Ale co milovala – broušené sklo! Všechno bylo tehdy na lístky, všechno se shánělo, zvláště na malém městě, a maminka v té bídě sháněla a kupovala broušené sklo! Já, moje dvě mladší sestry a tatínek jsme to sklo upřímně nenáviděli! Neměli jsme hračky, ale broušené sklo jo. Taky obdivovala bruselský styl, a když se jí podařilo sehnat stolek s křesílky, nebylo ho kam dát. Stál v malé hale a pošťačky kroutily hlavou. Byly to krásné kousky.
Kdy jste si začala uvědomovat, co je vkusné a nevkusné?
LENKA: Tatínek se na danou věc jen podíval, a my hned z jeho oči odečetly, co je ta věc zač. Byl to znalec umění. Maminka tíhla více k řemeslům. Dbala, aby všechno, zvláště v odívání, ladilo, i kdybychom měly umrznout zimou. Sledovala módní časopisy, některé měla ještě z první republiky. Vzorem pro ni byly tehdejší filmové herečky, ráda se do jejich podoby stylizovala. Taky měla krásné zuby a před válkou byly její zuby v reklamě na Thymolin. Alespoň to tvrdila.
Vzpomenete si, co se vám jako malé holčičce líbilo a nelíbilo?
LENKA: Moc ne. Pokud jde o oblečení, když jsme byly malé, znaly jsme i jako jiné děti jen tepláky. Na slavnostní příležitosti se nosily pletené bílé punčocháče, které se všem dětem shrnovaly. Pamatuji si ale, že jsem si strašně přála mít vysílačku (v té době nebyly pořádně ani pevné telefony, leda na úřadech, školách, u veřejné bezpečnosti (dnešní policii). Netuším, kde jsem k tomu nápadu přišla. Každý rok jsem doufala, ale nikdy se nedočkala. Tak jsme si je jako děti dělaly z krabiček od krémů na boty a provázků.
Měla jste dětský pokoj?
LENKA: Bydleli jsme v elegantní městské vilce, ale po válce ještě něco jako dětský pokoj neexistovalo. Úkoly se psaly na kuchyňském stole, učila jsem se na schodech do horního patra (byl tam přehled, co se kde děje) nebo na tlusté větvi naší třešně. Někdy jsme se se sestrami uchylovaly do důstojného tatínkova pokoje, jeho vůni si pamatuji dodnes. Netopilo se tam, takže v zimě šla člověku pára od úst. Vždyť ono nebylo ani to uhlí na topení, a když bylo, vytápělo se jedněmi kamny více pokojů. Ústřední topení bylo zničené a trvalo dlouho, než se podařilo ho opravit. Pro vodu jsme chodili v zimě v létě ke studni na zahradu, protože nefungovalo ani potrubí v domě. Na opravy nebyly materiály ani lidé.
Jak vypadalo vaše první bydlení?
LENKA: Na vysoké škole jsme se spolužačkami bydlely na půdě fakulty, a to doslova, v pokoji byly jen čtyři postele a noční stolky, na přednášky jsme chodily v papučích. Tam se nedalo nic jen spát, potkávali jsme se v hospodě U čápa naproti. Po škole jsem šla ke kamarádce na privat, a pak s manželem, s nímž jsme se znali už ze školy, do prvního společného podnájmu. Knihovnu a skříňky jsme měli z bedniček od zeleniny, do bytu jsme chodili garáží, sprcha nebyla - dělala jsem v tomhle prostředí doktorát, psala vznešeně o bydlení a sama měla židli o třech nohách. V bazaru jsme koupili pracovní stoly a vše natřeli, problém byl, že tehdy měli zrovna jen zelenou a fialovou barvu. Rozhodně to nebyla nuda. Ta začala, když jsme si už mohli koupit tehdejší nábytek. Všechno to bylo béžové a hnědé, tak jsme pořizovali jen skutečně nezbytné kousky potřebné k životu. Něco si vybírat? Člověk byl rád, když vůbec něco sehnal.
Životní změna
Kdy jste se rozhodla naplno věnovat interiérům, bydlení obecně a taky designu?
LENKA: Zvrat od toho stát se krasobruslařkou, což chtěla většina holčiček té doby, jsem popsala v https://www.designcabinet.cz/jak-mi-rodice-jiriho-georga-dokoupila-zmenili-zivot. Tehdy byli hvězdami našich dětských životů krasobruslaři sourozenci Romanovi a Kanaďané českého původu sourozenci Jelínkovi. Se sestrami jsme krasobruslily na jezírku, co jsme měli na zahradě. Na střední škole, kde jsem dělala matematicko-fyzikální větev, jsem ale už chtěla být architektkou. Nicméně se tehdy poprvé po válce otevíral na Filozofické fakultě v Brně obor sociologie, tak jsem se vydala tudy. V polovině studia jsem si začala přivydělávat, na měsíc jsem od rodičů dostávala 500 Kč na zaplacení kolejí, menzy, skript, knih a na vlak domů. Ušetřila jsem leda pár korun. Protože mě to pořád táhlo k architektuře, nastoupila jsem na Útvar hlavního architekta města Brna (ÚHA). A všechno se začalo otáčet správným směrem. Pracovala jsem se skvělými urbanisty a architekty. Abychom si terminologicky a obsahově rozuměli, poslal mě hlavní architekt rozšířit si vzdělání na Fakultu architektury VUT. Tam se mi obzory rozšířily i o poznání světových dějin umění a architektury. Úžasné to bylo!
Po roce 1968 v době normalizace ÚHA politicky rozprášili, ale naštěstí se většina z nás přemístila do Výzkumného ústavu výstavby a architektury (VÚVA), kde jsme se obloukem vrátili k našim tématům. Já jsem se v té době věnovala bydlení, tím jsem se dostala k řešení dispozic bytů, odtud k nábytku. Začala jsem spolupracovat s Výzkumným ústavem nábytkářským, s podniky a družstvy vyrábějícími nábytek a bytové doplňky, diskutovat s jejich návrháři. V té době byl boom mladých manželství, rodily se „Husákovy děti“, stavěla se sídliště a mladé rodiny nevěděly, čím a jak byty zařídit. Začala jsem pro ně dělat přednášky, s těmi jsme jezdili i po jiných městech a po venkově. Když jsem se přestěhovala do Prahy, pracovala jsem v tomtéž ústavu v Kabinetu sociologie bydlení a pak v Kabinetu teorie architektury. V Brně jsem prošla oddělením osídlení a oddělením venkova, byl to široký záběr. Kamarádila jsem se s architekty z Ústavu bytové a oděvní kultury (ÚBOK). Mezi těmi všemi velmi chytrými a inteligentními lidmi se dala přežít i nepříjemná a dusná sedmdesátá léta.
Vzpomenete si na důležité osobnosti, které vás na vaší pouti architekturou a designem ovlivnily?
LENKA: Byli to především funkcionalističtí architekti, kteří pracovali před druhou světovou válkou. Navrhovali nejen domy, ale také nábytek, textilie, porcelán, sklo, svítidla, bytové doplňky, architektonické prvky, prostě gesamkunstwerk. Byla jsem odkojená Bauhausem a českými a moravskými funkcionalisty.
70. léta nebyla nic moc, ale já pracovala s muži stejného ducha. Když člověk chtěl dělat nějakou výzkumnou práci, která by neprošla, protože ideologie byla jiná, stačilo prohlásit, že to bude socialistický závazek (ten stát neplatil, bylo to „dobrovolné“), a to se obvykle úplně nezakazovalo. Vymyslela jsem si například projekt „Jak bych chtěl bydlet“ – s dětmi a pro děti, kdy jsem hledala vzorce, které si přenášíme s sebou z domova. Děti z nejrůznějších prostředí, vesnic, měst, sídlišť, samot... kreslily a popisovaly, jak by chtěly bydlet a já je k tomu fotila v reálném prostředí. Když už jsem pracovala Praze v Kabinetu teorie architektury, ve vedlejších kancelářích působil Kabinet životního prostředí. Vedl ho dr. Antonín Sum, bývalý tajemník Jana Masaryka. Jemu se projekt moc líbil, nechtěl ho nechat ležet u ledu, a tak ho nakonec prosadil v Radě životního prostředí při vládě. Tím pádem se vytiskl v několika jazykových mutacích, poslali ho do UNESCO, a tam získal nějakou cenu. Paradoxní bylo, že já nebyla ani v KSČ, ani v socialistickém svazu mládeže, z ROH nás v sedmdesátých létech vyloučili, přesto jsem prošla s projektem, který jsem si sama celý postavila. Ale bez pomocí jiných stejně smýšlejících by to možné nebylo.
V KSČ jste tedy taky nebyla?
LENKA: Ne. Ani v žádné jiné. Mám k tomu ale úsměvnou historku: s mladým kolegou, zapáleným komunistou, jsme mudrovali nad barokním komínem na střeše jednoho malostranského paláce. Náhle se mně zeptal, jestli nechci vstoupit k nim do strany, a já se tak lekla, že jsem do toho komína uklouzla! Ale jenom kousíček. On pak jen konstatoval: „no, tak ne, no“.
Dostala jste se s takovým kreditem někam do zahraničí?
LENKA: Jediná možnost, kam se dalo občas dostat, byly země socialistického tábora. Když to šlo, mířila jsem do Polska. Lákaly mě ale dálky, a tak jsme se s manželem přihlásili na zájezd do Uzbekistánu. Odjížděla jsem s představou vyspělé sovětské republiky, ale moje prozření stálo zato. Tehdy jsem se v ústavu zabývala urbanistickým parterem, tzv. malou architekturou. Takže jsem i v Uzbekistánu fotila architekturu a parter. Když jsem se vrátila, chtěl Svaz československo-sovětského přátelství, abych udělala z těch fotek výstavu. No, když je pak viděli, řekli, že takový průšvih si nemůžou dovolit a výstava se nekonala.
Pak jsem dostala za úkol zpracovat socialistický způsob života. Nemohla jsem přijít na to, čím se liší od jiného způsobu život? Prostudovala jsem spoustu naší, socialistické i kapitalistické literatury, vytvořila 500stránkový elaborát, kde jsem v podstatě jen opisovala, co jsem přečetla. Dodnes nevím, kde byl klíč „socialistického“ způsobu života – myslím, že podstata byla v tom, že všichni obcházejí pravidla a to, co chtějí dělat, musí prostě dělat jinak. Tomu dnes málokdo porozumí.
Taky jsem působila v oddělení venkova. Tam jsme dostali za úkol natočit film o socialistickém zemědělství – a to znamenalo velké širé rodné lány, kravíny a vepříny na kopečcích nad vesnicemi, nové venkovské samoobsluhy a obří kulturní domy, ale v panoramatech vesnic nesměly být například vidět kostely s křížkem! Tenkrát bylo na vrcholu JZD Slušovice, dnes už to nikomu nic neřekne. Politicky to byla ukázka „socialistického pokroku“, technologicky byly sto kroků před ostatními. Takže jsme tam jako jediný výdobytek socialistického zemědělství mohli natočit leda holandské traktory a západní technologie, letadlo a letiště, které družstvu patřily. Nicméně hledáním pozitivních příkladů jsme projeli republiku křížem, a tak jsem věděla, kde leží kdejaký vepřín, kravín, slepičárna. Nakonec jsme točili hlavně jihomoravské vesničky a ve vinných sklípcích. Vznikl film, na jehož plechovou krabici pak kdosi napsal: „Sběr brambor, vinobraní, pěkné“.
Ztracený medvěd
Jak jste se od brambor dostala zpátky k architektuře?
LENKA: Přestěhovali jsme se s manželem do Prahy, já zůstala pracovat ve Výzkumném ústavu výstavby a architektury (měl pracoviště v Brně a v Praze). Dostala jsem na starost film Město roku 2000, což znamenalo zmapovat výdobytky socialistického stavebnictví. To byla doba, kdy například v Liberci úspěšně působil SIAL ateliér architekta Karla Hubáčka, Miroslava Masáka (ten byl poté spolupracovníkem prezidenta Václava Havla), Jiřího Suchomela (ten spoluzakládal Fakultu architektury TUL v Liberci) a další. V Brně se rozrůstalo zelené sídliště Lesná… ale také vznikala a rostla statisícová ještě syrová sídliště v blátě a bez zeleně. Ve filmu se pak objevily i děti v teplákách s klíči od bytu na krku lezou po pustých hromadách hlíny, kopající míči do stěn paneláků. Prostě jsme točili i tvrdou realitu. Skladatel Jan Klusák k filmu udělal takovou syrovou hudbu. Film byl poslán do Teheránu na festival filmů o urbanismu. Dostal tenkrát cenu Stříbrného medvěda, což jsem netušila, po delším čase mně předali diplom, a když jsem se ptala po medvědovi, tak ten prý se ztratil.
Co s vámi udělal první designový zahraniční veletrh, který jste navštívila?
LENKA: První zahraniční nábytkovou výstavu jsem viděla v roce 1969 ve Stockholmu. Ve Švédsku jsem byla na studentské výměnné stáži, pracovala jsem v továrně na zpracování ovoce a zeleniny, to bylo něco! Ve stockholmském kulturním domě jsem se poprvé střetla se skandinávským stylem a produkty IKEA. Na sever jsem se pak vrátila v 80. letech. V době pobytu ve Finsku jsem navštěvovala nábytkářský veletrh Habitare v Helsinkách a ještě před rokem 1989 jsem byla jako novinářka pozvaná na veletrh Interieur v belgickém Kortrijku. A po roce 1989 to byla smršť – především Miláno! Tehdy nesměle začínala zóna Tortona (fakt to byly výstavy v továrnách), veletrh byl ještě v centru města, mohli jsme úplně všude, setkávat se, s kým jsme chtěli. Nic nebylo nemožné! A byly tu i skvělé veletrhy ve Frankfurtu nad Mohanem, Hannoveru, Kolíně nad Rýnem, Paříži, Bologni atd. atd.
Co všechno vám dal život ve Finsku?
LENKA: Finský organický a poetický funkcionalismus a urbanismus, Alvara Aalta a jeho školu, pokoru. Úplně se mi měnil pohled na architekturu, design, materiály, přírodu, lidi. Vždycky jsem se na všechno kolem architektury a designu dívala ze dvou úhlů – tvůrčího a sociologického. Tady přišlo poznání měřítka, detailu, vztahu k přírodě. A taky poznání jiného školního systému.
Co tam bylo zajímavého?
LENKA: V osmdesátých létech, kdy jsem ve Finsku pobývala, byl součástí vyučování základních škol od 4. třídy předmět ympäristö oppi - nauka o prostředí. Děti se učinily nejen o přírodě, ale o prostoru, barvách odvozených z přírody, o ekologii, o zdravém bydlení. Poznávaly textil, jeho strukturu, barvy... k tomu byly dílny, kde se učily pracovat s nástroji i materiály, kluci pletli a šili a holky pracovaly s vrtačkami, opravovaly pračky – všechno se tam už tehdy pojímalo rodově rovnostářsky. Nauka o prostředí pokračovala i na dalších školních stupních..
Za socialismu u nás vycházely dva časopisy o bydlení a v obou jste působila. V jaké atmosféře tehdy vznikaly?
LENKA: Nejstarší časopis o kultuře bydlení byl Domov (1960) a po něm přišlo Bydlení (1979). Byli jsme sice pod cenzorním dohledem jako všechny tiskoviny, které se vydávaly, ale hledali jsme cestičky k dobrým ukázkám interiérů (moc jich nebylo a lidé je ani nechtěli moc ukazovat). Jezdili jsme na brněnské veletrhy, jeden se týkal nábytkové produkce státních podniků a druhý výroby nábytkových družstev a podniků místního hospodářství. Znali jsme se s designéry, kteří v podnicích a výzkumných ústavech pracovali, i všichni novináři navzájem. Po roce 1989 jsme se radovali, jak teď budeme moci psát, o čem chceme, výroba nábytku se změní, designéři budou mít volnou ruku a tvořit svobodně. Státní nakladatelství technické literatury, kde vycházel Domov, šlo do privatizace, časopis měl být zrušen. Zoufale jsme hledali nového nakladatele a vydavatele, nakonec jsme ho našli v FTV Premiéra pod režisérkou Marií Poledňákovou. Domov se ale začal pod jejím vlivem ubírat jiným směrem. Nicméně vymyslela televizní seriál „Jak se dělá domov“, který šel na FTV Premiéra (později FTV Prima). Tím jsem provázela a oslovili mě pak i ze začínající Novy, kde jsme dělali takové chvilky o kultuře bydlení ve Snídani s Novou. Předtím jsem dost spolupracovala s brněnským studiem ČST na pořadech pro děti, kde jsme se zabývali tématy týkajícími se bydlení a architektury.
Po roce 1989 měl být zrušen i časopis Bydlení (ten fungoval pod ministerstvem vnitra, kam patřily i podniky místního hospodářství vyrábějící nábytek). Jeho šéfredaktor Julek Macháček pak založil vlastní stejnojmenné nakladatelství. Takže ho zachránil. Popisuji to ve zkratce, vývoj obou časopisů byl složitější, ale vycházejí dodnes a vypadají opravdu velice jinak.
Pamatujete si, odkdy jste začala používat termín designér?
LENKA: Po návratu z Finska. V Československu se užívaly termíny návrhář, výtvarník, architekt, interiérový architekt. Interiéroví architekti byli absolventy Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze s titulem akademický architekt. Interiérům a návrhu nábytku se ale věnovali i absolventi fakult architektury s tituly ing. arch. a absolventi středních uměleckoprůmyslových škol.
Vzpomenete si na nějaký svůj článek, který vzbudil silné emoce nebo dokázal něco zaběhaného změnit?
LENKA: Vybavuje se mi článek a také televizní reportáž o bytě architekta a zpěváka Pavla Bobka – samozřejmě byla anonymní. Článek vyšel v Domově a reportáž v Receptáři nejen na neděli, který měl velkou sledovanost. Byt měl úžasnou atmosféru, žilo se v něm, nic jen na oko, v kuchyni byla spousta skříněk a polic otevřených. Takový ohlas jsem nečekala já ani redakce. Úzkoprsý vkus a názory na bydlení se tenkrát obnažily, lidem připadalo, že je tam nepořádek, do televize chodily negativní dopisy, my to moc nechápali, šlo o ukázku kvalitního vybavení prezentujícího činorodý životy rodiny No, nebyly tam prostě módní a oblíbené bytové stěny a masivní sedací souprava. Dnes by to asi byly hejty.
Kdy jste zjistila, že vaše práce má opravdu konkrétní smysl?
Nejčastěji po různých televizních pořadech a seriálech o bydlení. Lidé na ně v dobrém reagovali ještě mnoho a mnoho let. Například po opravdu mnoha letech, viz: https://www.designcabinet.cz/kviz-c-7. A taky po přednáškách o finské architektuře a designu v Domě bytové kultury a v různých architektonických ateliérech.
Řešení jak z venkova
A kdy jste si uvědomila, že něco prostě nepředěláte?
LENKA: Doteď zoufale a stále dokola vysvětluji, že koupelna a WC nejsou sociální zařízení, to je například domov důchodců…jsou to prostě hygienické prostory se sanitárními prvky. Že doma nemáme konferenční stolky, neb doma nekonferujeme. Jsou to prostě stolky odkladní, přístavné, kávové, hnízdové, herní, společenské… Je zajímavé, že na žádnou světovou stranu od nás termín konferenční stolek neznají. A před válkou je nikdo neznal ani u nás. Kde se vzaly, tu se v socialismu vzaly.
Taky nemáme doma obytné stěny, protože v nich nebydlíme. Máte stěny bytové, ale spíše skřínkové, skladebné, úložné… Je to marnost nad marnost. Také se někdy nedají přebít určité kulturní vzorce, jsou v nás jako v kozách.
Jaké například?
LENKA: Spoustu bytů lidé řeší tak, jako jejich babičky a maminky ještě kdysi na venkově. U sporáku nemají odkládací plochu vpravo ani vlevo, jídelní stůl lidi přirazí delší stranou k oknu nebo ke stěně a koukají do zdi, i když mají doma krásnou zahradu, na kterou se dá dívat. Když si i malé byty dnes ještě vymalují populární šedou barvou, je v nich minimum minimalistického nábytku, nejsou tam žádné osobní a s emocemi spojené předměty ani barvy nebo textilie, není tam cítit člověčina, cítíte se u nich jako ve vězení. Také pořád dokola vysvětlujeme, že když architekt navrhuje sebemodernější byt, musí počítat s hospodářskými prostory, s věcmi na úklid - na záchod a do koupelny nepatří! Slabinou jsou i provozní trasy – kdyby začalo hořet, nedostanete se ani ke dveřím, ani k oknu, všude máte nějaké bariéry.
Jak dnes s odstupem vzpomínáte na ÚLUV Krásnou jizbu? Kolik vás stál sil a kolik vám dával radosti?
LENKA: Na produkty Krásné jizby ÚLUV vzpomínám s láskou a slzami v očích. Navíc tam byly opravdu jedinečné a skvělé designérky – v oděvu, textiliích, hračkách, přírodních materiálech, například v pletivech. Šly s dobou, s mezinárodními trendy a přitom nesly ducha tradičních prvků. Na Slovensku ÚLUV nezrušili a vznikají tam krásné soudobé věci. Navíc dělají jedinečnou soutěž Kruhy na vodě.
O co jde?
LENKA: Kruhy na vodě jsou mezinárodní soutěž, která jednou za dva roky představuje umělecká a lidová řemesla v aktuální podobě – keramika, hlína, pletivo, dřevo, textil. Například v roce 2024 se jí zúčastnilo 238 designérů, řemeslníků a studujících ze Slovenska, Česka, Maďarska, Rakouska, Polska, Ukrajiny, Německa, Irska a Norska. Víc se můžete dozvědět na uluv.sk/podujatia/kruhy-na-vode
Jak se vyrovnáváte s pocitem marnosti a zrady? Zažila jste ve svém oboru, který se věnuje krásným věcem, hodně podrazů?
LENKA: Nejvíce politických podrazů jsem zažila při tzv. privatizaci Krásné jizby – ÚLUV. Bylo to v devadesátých létech, dodnes se bojím, když si na to vzpomenu. Vždyť se stačí podívat na Dům uměleckého průmyslu na Národní třídě v Praze, který patřil ÚLUVu. To byla a je ostuda. Druhý takový institucionální podraz jsme zažívali při zrušení Design centra ČR. To byl taky podraz na podraz. Některé věci a události by si člověk raději neměl pamatovat.
Permanentní stres
Co byste dnes udělala jinak, kdybyste to bývala věděla?
LENKA: Určitě bych se nenechala jmenovat ředitelkou Krásné jizby ÚLUV. Z dnešního pohledu to bylo šílenství. Ale já po finském vzoru tvůrčí síly designu a řemesel věřila, že to dokážeme. Bylo vlastně od začátku jasné, o co v privatizaci půjde. Jen jsme to jako političtí neználkové a idealisté neviděli.
Co na své práci přesto nejvíc milujete?
LENKA: Slovo milovat bych nepoužila, protože je to permanentní stres, hlavně ve shánění peněz pro soutěž Národní cena za studentský design, kterou jsme založili. Moje současná domovská scéna, Design Cabinet CZ, je neziskovka, spolek studentů a čerstvých absolventů designu. Monitorovat dění v současném designu a oddělovat zrno od plev má pořád smysl a umožňuje mi to být pořád v obraze.
Jak vnímáte práci se studenty? Mění se, nebo jsou vlastně pořád stejní, nadšení a kreativní?
LENKA: Studenty mám ráda. Jen se občas bojím, že budou stejně naivní a idealističtí jako my. Studenti jsou studenti, jen výmluvy, že něco nesplnili, jsou dnes trochu jiné než v minulosti. Není to už nefungující budík nebo vlak či autobus, co ujel, smrt či pohřeb příbuzného. Miluji jejich kreativnost i v tomto – dnes jsou častěji nemocná zvířátka, se kterými se musí jít na veterinu, nebo až v Paříži různě ukradené batohy s dokonale vypracovanou prací, která se měla odevzdávat! Mám ráda jejich nápady, a pak i těžkou diskusi, když s otevřenou upřímností obhajují někdy nefunkční nesmysly. Hodně se od nich učím, zvláště s novými technologiemi a teď s nástupem AI. Co nevím nebo neumím, zeptám se, a oni mě to jako boomera naučí nebo poradí. Snažím se naslouchat jejich problémům, které jsme my neměli, nebo měli, ale netušili, že je máme, a že je třeba je řešit. Nebudou to mít lehké, i když věřím, že si časem poradí i s tím, na co my vůbec nemáme.
Jak si rozumíte s umělou inteligencí?
LENKA: Zadala jsem studentům úkoly, které mají vypracovat s AI. Byla jsem zvědavá na výsledek. Ukázalo se, že ona zadání splní, ale slovně. Ještě neumí pracovat s prostorem. Je jasné, že to přijde, možná už nějaký model je. Dvacet třicet let svým studentům říkám, aby si přečetli knihu od Donalda Normana Design pro každý den, a aby si díky ní uvědomili, jaké problémy má běžný člověk. Aby zjistili, co má design umět, nabízet, jak mají být předměty k užívání intuitivní. V přesahu třiceti let se problémy mění. Doba, kdy studenty architektury a designu trápily sociální problémy, jako vlaky, chodníky pro kočárky a handicapovaní, veřejný prostor bez bariér apod. už je pryč. Dnes řeší spíše řadicí páku nebo info systém v autě, nevhodné ovládací panely na mikrovlnných ohřívačích a varných plochách, USB... Nevnímají tolik jedinečné osobní a lidské potřeby, ale spíš technologie a mechanismy.
V čem jsou ještě dnešní studenti typičtí?
LENKA: Když přijdu do posluchárny, vidím, že já jsem jediná barevná – tedy já a kolega profesor Vladimír Kočí. Studenti jsou všichni šedo černo zeleno hnědí. Nezahlédnete žádnou teplejší či veselejší barvu.. Hledám něco, čeho bych se chytla, abych je mohla oslovit jménem, ale oni jsou na první pohled všichni stejní. I ti výraznější jsou „skryti“ za jakousi anonymitu. Jedna studentka je například mistryně v aerobiku, ale nikdo ze studentů, až na nejbližší kamarády, to o ní nevěděl.
Na záchodě jsem si všimla QR kódu „Když potřebuješ pomoci, ozvi se“ (nebo tak nějak). Optala jsem se dívek: „co to znamená, nemáte třeba vložky?“ „Ne… my máme ty psychický problémy...“ Že byl v USA zvolen prezidentem Donald Trump, a co se děje kolem je nezajímá, „je to moc zlé a nebezpečné, to nechceme vědět“. Jistě, je to jen malý vzoreček, nelze zevšeobecňovat. Možná je to nesmělost se k některým událostem vyjadřovat. Podle mě ale všechny souvislosti světa do designu patří.
Jsou na takovou odpovědnost studenti připravení?
LENKA: Nevím, podle mě úplně ne. Máme dnes 16 vysokých škol a univerzit a přes 60 státních středních a vysokých škol plus školy soukromé, možná vznikly další. Ročně vypouštějí na trh práce desítky a desítky designérů... Kde se všichni ti noví designéři mají uplatnit? Kolik je fabrik, které potřebují designéry? Slyšela jste někdy od obcí a měst, že jim chybí designéři? Nebo od velkých a zavedených firem? Nové moc nevznikají, ty zavedené už dávno sílu designu pochopily a designéry mají nebo s nimi spolupracují… občas se nějaké inzeráty objevují, ale co to je proti tomu, kolik studentů opouští školy designu.
Co je řešení?
LENKA: Nemám na to metodu – přijde mi, že studium designu je dnes něco jako dříve hospodářská škola pro dobře situované dívky. Studenti jsou vzdělaní v mnoha teoretických a praktických oborech, naučí se různá řemesla, znají materiály a technologie, ovládají práci s počítačovými programy a nástroji i sociálními sítěmi … a pak v tom oboru stejně nepracují. Když ale vidím, jak jsou studenti chytří, šikovní, co všechno ovládají… snad se přes internetové možnosti uplatní a najdou práci třeba na opačném konci světa…
Když zavřete oči a zkusíte zavzpomínat, jaká je vaše nejkrásnější - nebo nejsilnější vzpomínka související s prací?
LENKA: Myslím, že nejlepší a nejkreativnější byly projekty pro Přehlídky českého a zahraničního designu při veletrhu art & interior ve Veletržním paláci Národní galerie. Koncem 90. let přišly nové materiály, nové technologie, firmy chtěly spolupracovat, výsledky jsme vozili po světě. Třeba projekt Design do tmy (design pro nevidomé a slabozraké) objel fakt skoro celý svět. Úspěšné byly projekty s Corianem a HI-MACS, Perspexem, i ty jsme prezentovali několikrát v Miláně. Pořádali jsme zajímavé soutěže a výstavy. To už by dnes asi nešlo.
Jak byste si přála, aby v Česku lidi bydleli?
LENKA: Přála bych každému, aby měl svůj domov, své místo, kam patří, kde je mu dobře, má své soukromí i možnost být s ostatními. Ať vypadá, jak chce. To hmotné se dá změnit, vylepšit, nahradit, ale hnízdo ve společenství rodiny, zvířat, rostlin, květin je pořád nejdůležitější. I když se opouští, vzor se nese dál a vylepšuje se.
Lenka Žižková
Lenka Žižková je výraznou pedagožkou, publicistkou a kurátorkou, která formovala podobu českého designu před rokem 1990 i po něm. Díky svému studiu ve Finsku (1980–1982, finština na Helsinské univerzitě) a mimořádnému studiu na Fakultě architektury Technické univerzity (Otaniemi, Espoo, 1980–1984, dnes Aalto University) byla velmi dobře seznámená s mezinárodními trendy, které zhodnotila během svého působení ve Výzkumném ústavu výstavby a architektury (VÚVA, 1972–1986). Publikovala trojdílný cyklus Design ve Finsku I–III (ÚBOK 1985, 1986, 1987). Odborně se zabývala a publikovala k bytové kultuře a sociologii bydlení. Po roce 1989 byla šéfredaktorkou časopisů Domov a Bydlení, ředitelkou ÚLUV Krásná jizba (1992 – 1995), náměstkyní ředitele, vedoucí galerie pražského pracoviště Design centra ČR a zakladatelkou Design Cabinetu CZ (2008- dodnes). Kurátorsky připravovala přehlídky českého a zahraničního designu při art & interior (Praha, 2000–2005), podílela se na přípravě prezentací pro Salone Internazionale del Mobile (Milán, 2002, 2003).
Založila mezinárodní soutěž Národní cenu za studentský design s výstavami Nový (z)boží! / New G(o)ods! (od 2008) nebo putovní výstavy Česká architektura a Design do tmy (2005–2007). Jako pedagožka působila na Pedagogické fakultě UK, Fakultě architektury TUL v Liberci, Fakultě textilní TUL, Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem, a dodnes vede přednášky na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Získala ocenění v zahraniční (UNESCO v Paříži Stříbrný globus v Teheránu, Cersaie v Itálii) a domácí (2x Křišťálový jehlan, Zlatou sponu IFABO za projekt Home Office), cenu Taurus za projekt Místo očisty, cenu děkana Fakulty umění a designu UJEP). V roce 2024 jí byla z rukou profesora Pavla Jarkovského předána Cena Jiřího Kohoutka. Lenka Žižková je milovnice barev, praktického designu pro všední den a koček.
