TEPLOMĚR HUSIČKA
EIRIK JOKEŠ
Bylo pro vás složité věnovat se předmětům spojeným se zdravím, s ohledem na to, že podobné produkty mohou zachránit život, případně ho, u špatně navržených produktů, zkomplikovat?
EIRIK: Ano, navrhování zdravotnických zařízení je náročné nejen kvůli tomu, že je třeba zajistit, aby produkt neohrožoval pacienta, ale také proto, že si člověk musí důkladně nastudovat konkrétní onemocnění, se kterým zařízení souvisí. Ve výsledku je nutné provést mnohem rozsáhlejší a detailnější rešerši, než u produktů z jiných oblastí.
Teploměr je produkt, který sice souvisí se zdravím, ale jeho vliv je spíše nepřímý – nemůže život přímo zachránit ani ohrozit. Pro mě bylo klíčové zaměřit se na ergonomii, aby se teploměr dobře držel. Důležitá byla i uživatelská zkušenost, aby byl produkt intuitivní.
Je možné váš navrh rovnou přenést do praxe, případně začít sériově vyrábět?
EIRIK: Můj návrh se zaměřuje především na design produktu, tedy na vzhled a ergonomii teploměru. Co se týče technických aspektů a vnitřního fungování, bylo by nezbytné vše projednat s technickým specialistou, aby byly definovány přesné detaily a funkčnost. Z hlediska designu je však produkt připravený k realizaci.
Když jste si dělali rešerše, co vás nejvíc překvapilo u běžného designu produktu, který jste vy redesignoval?
EIRIK: Během rešerše se mi podařilo narazit na zajímavý fakt, a to ten, že infračervené teploměry zdravotnické se v zásadě neliší od infračervených teploměrů pro pracovní účely. Jedinými rozdíly jsou obvykle zaoblenější tvary a charakteristická bílá barva, která je typická pro zdravotnické vybavení. A právě to mě přivedlo na myšlenku změnit celý tvar produktu, aby byl nejenom ergonomický, ale i vizuálně zajímavý a něčím unikátní.
INJENNY - PERO NA IVF
KATEŘINA JELÍNKOVÁ
Bylo pro vás složité věnovat se předmětům spojeným se zdravím, s ohledem na to, že podobné produkty mohou zachránit život, případně ho, u špatně navržených produktů, zkomplikovat?
KATEŘINA: Je to samozřejmě velká zodpovědnost, kterou si uvědomuji. Co mi ale situaci hodně ulehčovalo, je fakt, že šlo o studentský návrh v rámci jednoho semestru (tedy přibližně čtyř měsíců). Můj výstup je tedy zatím pouze koncept, který by za mě určitě musel projít ověřením a zpětnou vazbou odborníků – a to ten tlak výrazně snižuje. Myslím si ale, že (nejen) medicínský design je velmi komplexní téma, kde se nesmí nic zanedbat. A i když je to náročné, je to zároveň velmi naplňující, protože můžete někomu reálně pomoci.
Je možné váš návrh rovnou přenést do praxe, případně začít sériově vyrábět?
KATEŘINA: To bych upřímně ani nechtěla. Myslím si, že zdravotnické produkty by měly projít důkladným testováním a vývojem, případně aspoň zpětnou vazbou od odborníků. A to bohužel v rámci jednoho semestru není možné stihnout.
Když jste si dělali rešerše, co vás nejvíc překvapilo u běžného designu produktu, který jste vy redesignovala?
KATEŘINA: Já jsem nedělala přímo redesign, ale přebírala jsem princip inzulinových per do světa IVF. Nejvíce mě překlapilo, že bohužel proces IVF se u nás nejčastěji řeší klasickými jehlami, které si uživatelky musí aplikovat a nemají vlastně nic přizpůsobené domácí aplikaci. Což z jejich zpětné vazby, kterou jsem získala, jen zvyšuje stres, který je při IVF nežádoucí. Čekala jsem, že u tak rozšířeného a hlavně finančně nákladného zákroku už bude běžná i nějaká forma usnadnění aplikace doma – podobně jako to vidíme u diabetu.
AIR AMBULANCE
MARTIN BOUKAL
Bylo pro vás složité věnovat se předmětům spojeným se zdravím, s ohledem na to, že podobné produkty mohou zachránit život, případně ho, u špatně navržených produktů, zkomplikovat?
MARTIN: Určitě to byla zásadní součást celého návrhu. Myslím si, že každý designér má při navrhování určitou zodpovědnost vůči lidem, kteří budou daný produkt používat a u zdravotnického zařízení to platí dvojnásob. Věnoval jsem proto hodně času rešerši problematiky, abych porozuměl, co lidé v takových situacích potřebují a jak jim návrhem co nejlépe pomoci.
Je možné váš návrh rovnou přenést do praxe, případně začít sériově vyrábět?
MARTIN: Myslím si, že ano. Samozřejmě by bylo potřeba doladit spoustu technických detailů a provést testování, ale návrh je od začátku koncipovaný tak, aby byl realistický a proveditelný. V praxi by určitě hrála roli také legislativa, která se liší podle země. Ale obecně nejde jen o teoretický koncept, pracoval jsem na něm s tím, že by mohl být reálně uveden do výroby.
Když jste si dělali rešerše, co vás nejvíc překvapilo u běžného designu produktu, který jste vy redesignoval?
MARTIN: Nešlo úplně o redesign konkrétního produktu, spíš jsem vycházel z několika různých projektů a studií. Co mě ale překvapilo, bylo to, že většina existujících řešení neřeší samotného uživatele. Soustředí se hlavně na to, jak doručit zásilku, ale téměř vůbec neřeší, co se děje potom jak se k tomu člověk dostane, co má udělat, jak se orientuje pod tlakem. Můj návrh staví právě na téhle interakci: co se stane ve chvíli, kdy dron přistane, a jak s ním člověk, který je ve stresu, bez předchozích zkušeností, bezpečně a srozumitelně komunikuje.
Jaké faktory byly pro vás klíčové při návrhu designu, když jste zohledňoval potřeby uživatele v krizových situacích, a jak jste je do designu integroval?
MARTIN: Od začátku jsem spojoval dvě roviny: technickou a lidskou. Na jedné straně jsem řešil, jak bude dron fungovat konstrukčně, s elektronikou, s umístěním nákladu, jaká bude servisovatelnost. Na druhé straně ale stálo to nejdůležitější: že s ním bude interagovat člověk bez zkušeností, ve stresu, který potřebuje někomu pomoci. Cílem bylo navrhnout produkt tak, aby uživatel vůbec nemusel přemýšlet nad tím, jak dron funguje. Aby ho vedl sám design, intuitivní forma a jasné rozhraní. Technické prvky, jako vrtule, jsem záměrně skryl, aby působily co nejméně zastrašujícím dojmem a aby s ním mohl pracovat opravdu každý.
Péče o zdraví
V Ateliéru Tvarůžek se zadáním posledního semestru stalo téma Péče o zdraví. Cílem projektu bylo navrhnout design vybraného výrobku nebo zařízení, které slouží k prevenci, diagnostice nebo léčbě a používá se v domácím nebo nemocničním prostředí. Studenti se zabývali návrhem složitých leckdy i nemocničních pomůcek. Umělá plicní ventilace nebo inzulinová pumpa prošli několika etapami projektu. Od workshopu skrze průzkum trhu a hlubokou rešerši až po grafický výstup. Hodnotícími kritérii byla nejen estetická hodnota, ale hlavně znalost funkcí a procesů včetně ergonomie. Několik projektů bylo nominováno na ocenění Olověný Dušan, která je pořádaná Spolkem posluchačů architektury na Fakultě architektury ČVUT v Praze.
